Kde končí mediální hra
Česká veřejná debata o osudu dvou dětí, které matce odebraly norské úřady, se dostala na nebezpečnou hranu, na úroveň, na niž se nikdy neměla dostat. Jako každý problém, i případ odebraných dětí se rozděluje do dvou protichůdných postojů, které se v základní rovině liší v tom, zda jednání norských úřadů je oprávněné, tedy že chrání děti před zneužíváním nebo trápením, nebo jde o zvůli, v lepším případě chybu, a norské úřady tak ve svých důsledcích odlukou ničí život dětem i matce.
Zveřejnění dvou intimních dehonestujících fotografií z rodiny je nepřijatelným zásahem do osobnostních práv dětí i matky a může je nepříjemně poznamenat. A více než jako důkaz pro oprávněnost postupu norského úřadu na ochranu dětí slouží jako doklad deviantní úchylky autora, který fotografie zveřejnil. Jedná se o bezcitný egoismus sloužící jen a pouze k podpoře vlastní teze, podle níž v českých médiích zaznívá nepodložená antinorská kampaň.
Médiím ani veřejnosti nepřísluší, aby se babraly v intimnostech rodiny Michalákových, navíc aby tak činily na základě jakéhosi fragmentu, evidentně vytrženého z kontextu. Nejenže je to nevkusné a hraničící s porušením zákona, ale především poučeným laikům chybí jakákoliv kompetence a titul posuzování věci.
Rolí médií je upozornit na podivné rozhodování norských úřadů a k tomu je důvodů hned několik. Některé pro nás nepochopitelné postupy mohou vycházet z jiné kulturní tradice, v Norsku stát mnohem více zasahuje do života rodin, tamní společnost je třeba v otázkách výchovy mnohem více rovnostářská a odebírání dětí rodičům je tam mnohonásobně vyšší než u nás. V tomto konkrétním případě je navíc nepochopitelné rozdělení bratrů do dvou pěstounských rodin, zakazování komunikace s matkou v češtině a kromě dalšího je mimo chápání fakt, že matka, která na základě logiky norských úřadů ohrožuje své vlastní děti, může pracovat s jinými dětmi ve školce.
To jsou zcela oprávněné důvody pro vytvoření mediálního a politického tlaku na úřad a je celkem jedno, zda je český, nebo norský, byrokratická zvůle není lokální specialitou, nýbrž jevem, kterému se daří v každé zemi. Samotné meritum věci, tedy důvody pro odebrání dětí, mohou posuzovat lidé vybavení potřebnou kvalifikací, a tu nemá ani paní z Fondu na ochranu dětí. Pokud by tento domácí tlak vedl tomu, aby se s případem mohli seznámit třeba i čeští odborníci v rámci nějakého konzilia, dosáhlo by se kýženého záměru. Vyloučit totiž nelze ani oprávněnost postupů norského úřadu.
Ke zveřejňování fotografií rodiny Michalákových už vůbec neopravňuje skutečnost, že případ dvou zadržovaných se stává předmětem politického i mediálního populismu. Jde o druhotný jev, který provází každou veřejně propíranou událost. Upozorňování na populismus své oprávnění určitě má, ale nepochybně si nelze k tomu brát jako rukojmí ty, kteří už jednou zasaženi byli. Mediální egoismus je horší než mediální populismus.
Co dále najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo:
Vláda hodlá dosud nevídaným způsobem omezit podnikatelskou svobodu. Čtěte hlavní téma tohoto vydání, které pod titulkem Ode zdi ke zdi. Odysea českého živnostníka sepsal Petr Holub.
Na hlavní téma navazuje Salon s titulkem Podnikatele zasáhla velká nejistota. O zavedení povinných elektronických pokladen diskutovali předseda Asociace podnikatelů a manažerů Radomil Bábek, poradce ministra financí Jaroslav Ungerman, ředitel Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory Ladislav Minčič.
Zajímavější než klidný sjezd ČSSD bude to, co přijde po něm. Jak se sociální demokraté vypořádají s Babišovými ataky, píše Lenka Zlámalová ve své analýze Semknuti v ohrožení.
Zpátky v čase se vydává Vladimír Ševela v článku Vražda v hotelu Záhoří . Vypráví příběh „muže, který začal válku“ Alfreda Naujockse, jehož komando 31. srpna 1939 přepadlo vysílač v polských Gliwicích. Ten ale svůj první úspěšnou bojovou akci vykonal už o pár let dřív v českém hotelu Záhoří.
S pražským arcibiskupem Dominikem Dukou hovořil o rozpadu tradičních hodnot, soužití s muslimy i odkazu Jana Husa komentátor Daniel Kaiser.
Ondřej Štindl ve svém komentáři Bez České televize nám bude líp? píše o dopadu veřejnoprávní televize na veřejné mínění a o zkresleném a často zveličeném pohledu na její vliv, o kterém mnozí mluví.
Na Západě sílí strany se sympatiemi k Rusku. Jaký bude zájem západní Evropy na udržení demokracie a bezpečnosti na východě kontinentu? Odpověď hledá Martin Weiss ve své eseji Může nás zachránit ten, kdo neexistuje?
Jan Fingerland, který se specializuje na Blízký východ, se v textu Izrael (zase) na křižovatce zaobírá blížícími se volbami, které ukáží, zda se „mistr přežití“ premiér Benjamin Netanjahu zvládne udržet u moci, nebo bude muset zamířit do politického důchodu.
Problematiku nezákonných latinskoamerických přistěhovalců v USA popisuje Tomáš Nídr v textu Hodně štěstí na druhé straně. „Ve Státech nyní žije přes 11 milionů nelegálů, jejichž osud bude jedním z nejdůležitějších témat příštích prezidentských voleb,“ píše.
O historii i současnosti moravské metropole Brno mluvil v rozhovoru Význam Brna utěšeně roste, ale potřebuje očistu se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou (Vyhnání Gerty Snirch, Žítkovské bohyně) Lukáš Novosad.
S hudební scénou osmdesátých let a svým traumatem z hitu Holky z naší školky se v článku Až nadosmrti v osmdesátkách? vyrovnává Ondřej Štindl a zároveň se zamýšlí, jak dlouho tu s námi tato hudba ještě bude.
Nový městský projekt Ondřeje Kobzy „Poesiomat“, který přichází po už známých pianech a šachách v ulicích, a humbuk, který kolem něj vznikl, komentuje Lukáš Novosad.
