Účet za bratrskou pomoc a bratrstvo kočičí pracky

Vzduch už se mísí vůněmi léta a podzimu, blíží se vinobraní a poetické duše to neodolatelně táhne na venkov. A tak i častý hrdina mého novinového seriálu Ondřej Štindl se vypravil na Slovensko, aby dnes v Bratislavě představil v předpremiéře svůj nový film Místa. Přejme mu úspěch, vždyť dnešek je dvakrát významný den. Je 21. srpen, šestačtyřicáté výročí slovníkového hesla „dočasná vojenská bratrská pomoc“. Tak schválně, co k němu najdeme v dnešním tisku.

Lidové noviny invazi připomínají ustáleným výkřikem „Vstávej, jsou tady Rusáci!“ a výpočtem, kolik měsíčně stál pobyt sovětské armády. Prý sedm milionů, což byl sice zbytečný výdaj, který komplikoval život československým vojákům, ale jinak se dal přežít. Inu, přežít lze kdeco. A Zbyněk Petráček ve svém komentáři k okupačnímu výročí poznamenává, že už je to „výročí pro seniorní pamětníky“, a ptá se, „jak vnímají 21. srpen dnešní elity a mladí?“ Vždycky mě fascinovalo, s jakou samozřejmostí jsou z úvah vyřazováni „neelitáři středního věku“, i jak jsou obě jmenované, a ovšem mlhavé skupiny brány za rukojmí individuálního názoru. Petráček na svou otázku samozřejmě neodpovídá, protože odpověď na ni ho ani nezajímá. Pouze vypočítává svůj názor na to, jak se celospolečensky, tedy včetně mínění vrstev, které Petráček nejmenoval, proměňovalo vnímání této události. Proč by ne, ale kéž by se to obešlo bez oněch zajatců. Mimochodem, jak by „dnešní mladí a elity“ tehdejší okupaci měli vnímat? Ta otázka v sobě skrývá touhu vyslechnout, že jinak než jako průšvih, neštěstí a bolest, touhu mít si o čem povídat a o čem se přít. Připadá mi to nemravné.

Bezkonkurenční hit dnešního vydání Lidovek ovšem je článek „Vládní kampaň chce vyvracet rasistické lži“. Sděluje, že za 37 milionů ji „připravuje Agentura pro sociální začleňování působící při Úřadu vlády“. Cílem prý „je snažit se snížit napětí ve společnosti“, takže „Projekt má hovořit k mladým jejich jazykem. Vzniknou proto komiksy nebo prezentace na sociálních sítích.“, neboť „se v lidech vytváří pocit, že Romové mají nějaké výhody a nejhorší je, když neověřené informace z internetu zmiňují ve svých projevech politici, kteří by měli pracovat jen s pravdivými údaji“, proto „by kampaň měla běžet také na sociálních sítích“, ovšem „jestli budou finance vynaloženy efektivně, je podle odborníků obtížné odhadovat“, neboť „záleží, jak budou jednotlivé části kampaně zpracované. Těžko hodnotit takhle dopředu. Hodně záleží, jak bude kampaň vypadat a působit.“ Ono totiž „násilí často nepáchají pouze extremisté, ale i lidé, kteří se sami za rasisty nebo xenofoby nepovažují.“ Takhle: nejsem rasista, ale vzpomínáte na kampaň za větší konzumaci sladkovodních ryb? Ne? To byla taky jedna, stála 178 milionů.

Vlastně se tomuto problému věnuje titulní strana Práva. To, na rozdíl od Lidových novin a Mf DNES, které mají na titulce fotografii sovětského tanku, je dnes trochu překvapivě uvedeno fotkou amerických policistů, vyzbrojených brokovnicemi, kteří se snaží zpacifikovat mladého černošského lupiče ve Fergusonu, což je předměstí v St. Louis. Nakonec ho museli zastřelit, ale slovy jejich velitele Eda Kunze to berou sportovně: „Kdykoli policie střílí, je kolem toho napětí.“ Přesně, na co zbytečně plašit.

Do třetice Lidovky: „Minulý víkend strávil Vladimir Putin ve svém milovaném letovisku v Soči. A našel si při této příležitosti čas na diskusi o jednom ožehavém sportovně-diplomatickém problému.“ Ach, jistěže, vždyť je to superhrdina, tak co by ne. A vůbec je od něho pozorné, že nadále rajzuje do liduprázdného Soči a zve si tam kamarády. V tomto případě předsedu FIFA Seppa Blattera, s kterým se dohadují, zda krymské fotbalové týmy smějí hrát ruskou fotbalovou ligu. FIFA váhá, nechce se plést do politiky, protože to víte, sport je záležitost ducha. Jenže ve hře je ruské pořadatelství mistrovství světa za čtyři roky a náhle možnost, že některé národní týmy by mohly být ubytovány na krásném Krymu. Je to lákavé, takže sportu zdar a fair play adié?

Cestování politiků vůbec připomíná planetární přelety Indiany Jonese za dávnými poklady. Jak informují Hospodářské noviny, o víkendu byl Vladimir na Krymu, dneska je v Moskvě (teda asi) a příští týden možná bude v Minsku, kam ho pozvala staronová kontinentální hvězda Alexandr, aby si u čaje pohovořili s Catherine, dokud je ještě v úřadu, a Petrem, dokud je ještě v úřadu, co dál v té nešťastné vzájemné přetlačované o ropu a brambory. A Alexandr se prý těší jako malý chlapec z nové hračky: přikyvuje Vladimirovi, že Bratrstvo kočičí pracky odolá chutným svodům pralinek, vždyť mají vodku, ale současně nenápadně Petrovi podsouvá brambory na loupačku, aby Vláďa neviděl. A Catherine na to nic, je to dáma.

Mf DNES dnes nabízí třeba rozhovor s Revazem Cincadzem, Gruzíncem, který po sovětské okupaci Československa napsal sedmdesátistránkový (sic) dopis premiérovi SSSR Alexeji Kosyginovi a rozčiloval se v něm, co že se to děje za poplivání památky sovětských vojáků, pochovaných v této středoevropské zemi. Nestačil ho odeslat, protože po udání kolegy z práce ho zatkla KGB. Cincadz dodnes skromně tvrdí, že nešlo o hrdinství, ale občanskou povinnost. Jeho příběh jsem neznal, takže bude znít dvakrát hloupě – a snad to není odpověď Zbyňku Petráčkovi – že rozhovor s tímto pánem jsem nedokázal dočíst. Nedokázal jsem se ani podívat do Mladé fronty dál, neboť zrak mi padl na titulní stranu přílohového magazínu. Je na ní vyfocen jakýsi muž, jehož neznám, ale dle jednoho z titulků se domnívám, že je to „televizní nekuchař Láďa Hruška“, a u něj stojí věta „Rozhovor na vlastní kůžičku“. Hnus, který je v ní vyjádřen, mě dnes bude strašit ve snech.

Jen pro forma: v Blesku píšou, že herečka Simona Stašová „Parkuje na svůj obličej!“ Pevně věřím, že tentokrát ten vykřičník není hysterickou touhou za každou cenu šokovat, nýbrž vyjádřením respektu a obdivu, že někdo takovou bolest, jako je přejet si autem po tváři, dokáže vydržet, třebaže je nejasné, proč ji podstupuje.