Nebezpečí elitářských póz
Mediální vlna ke konvoji amerických dragounů, kteří v neděli přijeli do země, přinesla několik uspokojivých zpráv. Krom jiného vyvolala spontánní, zcela dobrovolnou podporu lidí, kteří lemovali cesty, kudy konvoj projížděl, rozptýlila obavy ze silných protizápadních nálad v Česku. Po dlouhé době lidé vyjádřili pozitivní emoce k nějaké politické otázce, otázce, která se týká orientace země.
V ulicích a podél cest se pochopitelně neshromáždily žádné statisíce lidí, ovšem bylo jich násobně víc než odpůrců. I průzkumy veřejného mínění jednoznačně signalizovaly, že většina obyvatel průjezd spojeneckých vojsk NATO českým územím, jako manifestaci soudržnosti demokratických zemí, podporuje a že odpůrci se houfují maximálně do 20 procent. Jedna věc je souhlasit u televize a druhá je od té televize vstát, vyrazit za hnusného počasí ven a hodiny čekat, než projede několik vojenských vozidel.
V souvislosti s velkou mediální pozorností, kterou si americký konvoj získal, proto z úst řady komentátorů zaznívalo, že jde o zbytečnou hysterii, vytváření pseudomediální reality, vycházející také z falešného obrazu na sociálních sítích. To však považuji za prázdnou, v některých případech elitářskou pózu. Jsou chvíle, kdy se jeden má jednoznačně vyjádřit a zastávat stejný postoj i s lidmi, s nimiž jinak nesouhlasí. Střídmý a výjimečný aktivismus neškodí, zvláště v principiálních otázkách. Nehledě na to, že lze měřitelně dokázat aktivizaci provýchodních sil, promoskevské propagandy a konečně je patrná i vlažnost politické reprezentace. I když i to se trochu změnilo, Miloš Zeman, nepochybně k nelibosti svých sympatizantů, deklaroval jednoznačnou podporu členství republiky v NATO a většinou diplomatický premiér Sobotka dva dny před příjezdem konvoje vystoupil se zvláštním prohlášením, v němž popisoval důležitost Severoatlantického paktu pro Českou republiku.
Je pravdou, že při referování o společenských náladách dostávali v médiích velký prostor odpůrci. Dostávali ho nepochybně větší, než by odpovídalo jejich podpoře mezi lidmi. V tom hrají trochu nešťastnou úlohu veřejnoprávní média, která jsou zákonem nucena k takzvané vyváženosti. To v praxi znamená, že v televizi nebo rozhlasu musí být k jednomu podporovateli přizván i jeden odpůrce, což při větší koncentraci pořadů na jedno téma vyvolává dojem, že síly jsou vyrovnané. Je to nešťastné a často nesnesitelné, ale pokud se nezmění zákony, tak v hlavních publicistických pořadech bude ke každému tématu vždycky jeden komunista. To má jeden potom hrůzu pustit si Události, komentáře, protože tam na něj nějaký komunista vyskakuje pořád a normálnímu člověku to už nedělá dobře na nervy. V každém případě je dobré vědomí, že mimo televizní svět jich tolik není, a hlavně že Češi neumějí skákat jen kvůli hokeji, ale jsou schopni veřejně vyjádřit i důležitý společensko-politický postoj. Vyjádřit se kladně, nikoliv jen protestovat.
