Prezident deseti procent frustrovaných

Jeden už ani nemá sílu se pohoršovat. Poslední výrok prezidenta Miloše Zeman, který se obořil na amerického velvyslance a vzkázal mu, že má dveře na Hrad zavřené, je z kategorie nepochopitelných.

Je sice fakt, že poslední američtí velvyslanci v Praze se ne vždy chovali právě diplomaticky. Někdy se až příliš vměšovali do domácí vnitropolitické situace a nešťastně zatápěli v protikorupčním kotli, ale výrok, který vyprovokoval českého prezidenta, žádné takové parametry neměl: „Není na mně nebo na kterékoli jiné zemi, abychom říkali českému prezidentovi, co má nebo nemá dělat. Když prezident Zeman řekl, že je třeba vzdát hold všem zemím v souvislosti s koncem druhé světové války, tak to chápu. Ta symbolika, že možná je jediným vůdčím představitelem státu EU, který bude stát na tom pódiu a sledovat vojenský pochod, když ta armáda destabilizuje jeden ze sousedních států EU, možná je taková choulostivá, uvidíme, co se stane,“ řekl doslova minulý týden v České televizi americký velvyslanec Andrew Schapiro.

Prezident Zeman ale zřejmě slyšel něco jiného. Je docela možné, že inkriminovaný výrok Zeman nikdy nevyslechl celý, možná mu jen někdo převyprávěl mediální monitoring, jinak si nelze vysvětlit tak agresivní reakci.

Velikonoční vystřízlivění ale na Hradě přišlo hned v úterý, protože ředitel zahraničního odboru Hynek Kmoníček (a možný adept na křeslo českého ambasadora v USA) začal prohlášení svého šéfa mírnit, a prezident tak americkému velvyslanci zavřel dveře jen pro jednu konkrétní schůzku. Ale jen stěží to lze přijmout s úlevou. Podstatným faktem zůstává, že „náš“ prezident bude stát na kremelské tribuně spolu se severokorejským diktátorem a kynout hrdinné putinovské armádě, která tak statečně obsadila Krym.

To, co předvádí Miloš Zeman, to, jak důsledně nechce být prezidentem dolních deseti milionů, nýbrž deseti procent frustrovaných, na všechno naštvaných voličů, zůstává při jeho někdejších schopnostech nepochopitelné.

Miloš Zeman měl vždycky posunuté hranice a pro dosažení svého politického cíle byl schopen použít jakékoliv rétoriky, když například v devadesátých letech varoval před spálenou zemí. Ale co svým chováním sleduje dnes? Komu je jeho politika určená? Záleží mu na tom, čím se chce zapsat do historie českých prezidentů? O co mu vlastně jde a ví to on sám?