Husákovskou generaci střídá havlovská. Proč nejsou jako my?

Patří to už k dobrému zvyku, že si starší generace stěžuje na tu mladší. A zažili to všichni, když byli mladší peskováni těmi staršími. Výhrady pokaždé směřují k tomu samému, počínaje líným vstáváním, přes oblečení, střih vlasů, zájmy, poslouchanou hudbu až ke kvalitě vzdělání. Pravidelným vrcholem těchto litanií jsou útoky na nedostatek zodpovědnosti.

To vše má svou logiku a je to dokladem toho, že společnost se neustále posunuje. Sice nevím kam, nicméně nepřešlapuje na místě. I my autoři Týdeníku ECHO už nepatříme k těm nejmladším a většina z nás je z rodu tzv. husákovské generace, které se otevřely ve věku dospělosti nečekané možnosti. Patříme tedy k lidem, kteří se díky velké společenské změně dostali k neuvěřitelným pracovním příležitostem ve 25 nebo 30 letech, a tedy k odpovědnosti, kterou v tradičních demokratických společnostech nesli lidé minimálně 
o generaci výš.

Další číslo Týdeníku ECHO: Havlovy děti: lenivé a chtějí si užívat. Kritická zpráva o generaci dnešních dvacátníků. pic.twitter.com/7CiWnq51Xk

— Echo24.cz (@echo24cz) November 27, 2014

Tato rychlá, razantní a skutečně revoluční změna ve společenských sférách, tedy v médiích, na univerzitách humanitního zaměření, v politice, diplomacii, ve státní správě, byla mnohem větší než v exaktních vědách, nebo jak se říkalo ve výrobě. Míra změny se řídila tzv. společenskou angažovaností, nebo naopak neangažovaností, kterou jednotlivé profese vyžadovaly. Pravda, v 90. letech si naše generace říkala, že to má už do důchodu. Obvyklý omyl. Nové poměry nás ale nechaly plavat jen s našimi zkušenostmi, jenže v úplně nových vodách, nových společenských pořádcích, a v mnoha ohledech jsme na začátku, na kterém jsme byli v 90. letech, jen s rozdílem odžitých zkušeností. Věříme totiž v ideály demokracie, soutěž politických stran, ale vůbec není vyloučené, že žijeme v naivních představách a další vývoj společnosti bude směřovat úplně někam jinam, k souboji tematických hnutí a oligarchických skupin.

Mezitím vyrostla v české společnosti nová generace, kterou sociologové nazývají Havlovy děti. Narodily se už do demokratických poměrů a sám prezident Havel do těchto dětí vkládal velké naděje. Měly být odvážné, nekompromisní, kosmopolitní, jazykově vybavené, ideologicky nedeformované a otevřené. Nutno přiznat, že Václav Havel nebyl jejich kmotrem, stejně jako Husák nebyl duchovním otcem nás narozených v 70. letech minulého století. Děti narozené na přelomu 90. let se hodnotově příliš neliší od jejich vrstevníků ze západní Evropy. Diference vznikají jen z lokálních reálií. O sondu do hodnotového sytému nastupující generace se pokusila Lenka Zlámalová, která si k tomu vzala rozsáhlé sociologické výzkumy, jež vznikaly v rámci celoevropského kontextu i vývoje chování v Česku. S tématem opět souvisí Salon, jenž s reprezentanty této generace připravil Vladimír Ševela. K debatě přizval známou mladou televizní moderátorku zrozenou ve víru revolučních událostí, dceru Moniky Pajerové, jedné z vůdčích osobností revoltujících studentů v roce 1989 – Emmu Smetanu, dále občanského aktivistu Josefa Patočku, syna jednoho z lídrů ekologického hnutí a oblíbence Václava Havla Jakuba Patočky, básníka Tomáše Čadu a filmového producenta Tomáše Hrubého. Prostě jsme udělali dost pro vyrovnanost pohledů těch starších, kteří si stěžují na ty mladší. Přitom je předem jasné, co převáží. Mrtví vždycky nakonec ustoupí živým.