Znásilnění střelbou skrz genitálie, zasunutí nože. To je válka

Denis Mukwege je konžský lékař a mezinárodně uznávaný odborník na léčbu žen po hromadném znásilnění. Ve své nemocnici v Bukavu léčil tisíce žen, které se staly obětí války a řádění povstalců. V roce 2012 přečkal pokus o atentát, poté se na několik měsíců odebral do evropského exilu. Pacientky se mu však složily na letenku a „přiměly“ ho k návratu. Laureát Sacharovovy ceny za rok 2014 a několikanásobný kandidát na Nobelovu cenu míru poskytl rozhovor Týdeníku Echo během bruselského pokračování festivalu Jeden svět, jehož byl hostem.

V lékařském povolání je patrně mnoho jiných, prestižnějších specializací. Proč jste se rozhodl věnovat právě problematice znásilněných žen?

Nemůžu říct, že jsem se rozhodl. Ale když jsem založil nemocnici, můj cíl byl pomoct těhotným ženám, aby rodily v dobrých podmínkách. Když jsem však přijal první pacientku, tak ta nepřišla porodit, ona byla znásilněna. A to znásilněna střelbou skrze genitálie. Musel jsem udělat to nejlepší, co se dalo, abych jí pomohl. V té chvíli jsem to viděl jako ojedinělý případ, ale bohužel ne. Byla to součást velmi dlouhé historie od roku 1999, během druhé konžské války (1998 až 2003, označuje se také jako Africká světová válka či Velká africká válka. Zapojilo se do ní devět afrických států a desítky ozbrojených skupin. Podle odhadů si vyžádala 2,5 až 5 milionů obětí. Šlo o nejkrvavější konflikt od 2. sv. války – pozn. red.). Byl jsem v Kongu už i dřív během války, ale nikdy jsem neviděl nic takového. Až tehdy, ženy znásilněné a se zničenými genitáliemi.

Existuje vůbec nějaká metoda, jak se s tím ženy mohou vypořádat? Jedna věc je fyzické zranění, ale co trauma?

Víte, musí se to brát v kontextu války. A tady se znásilnění používá jako válečná zbraň. Pachatelé používají jakékoliv nástroje a způsoby, aby ponížili, dehumanizovali, aby na své oběti uvalili co největší hanbu. Když začnete léčit, samozřejmě fyzická zranění, to je to první, to, čeho se můžete dotknout. Ale když je vyléčíte, nastává skutečná výzva: pomoct těm ženám obnovit jejich mentální zdraví. Většina z nich má velmi vážné trauma, a to bohužel nejde léčit fyzicky. Byly znásilněné před svým manželem, svými dětmi, sousedy. A trauma je ta nejobtížnější věc, s níž je třeba se vypořádat. Některým ženám to trvá několik měsíců, ale jiným to může zabrat i roky, než to překonají. A může to být dokonce i horší. Protože když se jim z toho znásilnění narodí děti, pak je to trauma může pronásledovat i celý život. Od chvíle, co se takové dítě narodí, vidíte reakce okolí. Samozřejmě že je to dítě nevinné, ale pro ženy přichází další fáze traumatu. Ať už že jim samotným to dítě připomíná, co se stalo, nebo právě kvůli reakcím okolí. A tohle vidím jako to nejsložitější.

Společnost to tedy bere jako stigma?

Víte, to je těžké říct. Protože stigma rovněž přechází na to dítě, zvláště když je matka vypovězena ze své vlastní rodiny. A to se děje nejčastěji proto, že ji obviňují, že má dítě s takzvanými nepřáteli. A oba – matka i dítě – jsou pak vypovězeni a zachází se s nimi stejně. Což je smutné, protože dítě s tím nemá nic společného. Ono přece nikdy nežádalo, aby přišlo na svět tímto způsobem. Ale bohužel takové dítě nikdo nechce. Často se stává, že i většina komunity pak na něj pohlíží jako na hadí dítě. Nazývají ho takovými jmény. A to je smutné.

Potrat není v takovém případě řešením?

Potrat zákon zakazuje. Když to uděláte, můžete být odsouzen na pět až 25 let vězení.

Takže postižené ženy nemají žádnou šanci, jak se nechtěného dítěte před narozením zbavit?

Pokud přijdou do nemocnice do 72 hodin od znásilnění, můžeme jim dát prášky, ale to je jediné, co můžeme udělat. Ale pokud byste chtěl přistoupit k potratu, stává se, že dokonce i policie vás varuje, že můžete být obžalován.

Jak společnost v Kongu vnímá znásilnění obecně, tedy i v dobách míru, je to stejné? Dějí se podobné věci?

Ne, ne, pracoval jsem jako lékař patnáct let před válkou a s ničím takovým jsem se nikdy nesetkal. Nikdy předtím jsem třeba neviděl dvanáctileté dítě znásilněné a se zcela poničenými genitáliemi. Nebo znásilnění střelbou skrze genitálie. Nebo zasunutí nože či bajonetu do pochvy. Tohle všechno se děje ve válce. A to musí být jasně řečeno. Když vidíte, jak se znásilnění používá v různých konfliktech po světě, svět by měl povstat, povstat proti tomu, aby se znásilnění používalo jako válečná zbraň. Protože nyní vidíte, jak se podobné věci dějí v Sýrii. Jak se tam používají například proto, aby se zničily kapacity milice bojovat. Když víte, že vaše žena je v držení cizích vojáků, kteří ji znásilňují, a neustále se vám dere na mysl, co s ní dělají, pak není lehké bojovat. Někteří lidé to vidí jen jako otázku sexu. To ale není otázka sexu, to je válečná zbraň, válečná strategie, jak mentálně zničit nepřítele.

Něco podobného jsme mohli vidět i v Evropě, před dvaceti lety se to dělo v Bosně…

Ano, přesně tak. Ženy z Bosny byly na návštěvě mojí nemocnice a my byli u nich. Tam se odehrávalo přesně to samé. Znásilnění se používalo jako nástroj války, moci, že my si můžeme dělat cokoliv, co se nám zlíbí, že vy jste nic. Dělo se to v Kolumbii, v Bosně, teď v Iráku, v Sýrii, děje se to v Africe. Jde o velmi rozšířenou válečnou zbraň. A my bychom se tomu měli opravdu zřetelně postavit, protože to popírá naši vlastní lidskost. 

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.