Triumf samolibosti. Zeman podřídil funkci své potřebě

Mnozí z nejslavnějších politiků byli monomaniakálně oddáni svému politickému poslání. Svůj život politice odevzdali natolik, že z jejich nepolitické osobnosti nic nezůstalo. Když se Margaret Thatcherové narodil vnuk, oznámila to s královským plurálem: „Stali jsme se babičkou.“ Reaganův životopisec popisuje, jak si budoucí prezident začal od určitého věku systematicky vypisovat na kartičky ideologické fráze pro každou příležitost, a ty pak postupně do značné míry nahradily jeho osobnost. Václav Havel občas až příliš explicitně mluvil o tom, jak svou uměleckou kariéru a bohémskou povahu obětoval službě republice. Ale i v tom navazoval na prvorepublikovou tradici. Existuje také typ, který je očividný homo politicus, jenž by nemohl v životě dělat nic jiného, a zároveň z něj nemáme ani v nejmenším pocit, že by něco obětoval – politikaření je prostě jeho živel a někdy může dosáhnout rozměrů skutečné politiky.

Taková posedlost není podmínkou kariéry v politice – Mirek Topolánek byl nesmírně talentovaný politický „vůdce smečky“, a přitom by nikoho nenapadlo si myslet, že bez politiky nemůže být. Ale je v politice užitečná – naprosté přesvědčení o správnosti vlastního úsudku a jednání je v tlacích politické konfrontace neocenitelné jak navenek, tak dovnitř. Ruku v ruce s tím jde pochopitelně jistá míra narcismu.

Kořist, kterou jsem získal

Miloš Zeman představuje nešťastnou patologickou mutaci. Politika je pro něj jako dělaná, nelze si ho představit ani jako top manažera, ani jako akademika, ani jako vynálezce. Na to je příliš málo zainteresovaný v detailech i v tajemstvích přirozeného světa. To, co víme o jeho osobním a rodinném životě, je, taktně řečeno, neinspirující. Teprve politika přinesla Zemanovi arénu, kde slaví úspěchy a dostává se mu přízně lidí. Natolik, že ji podřídil potřebám své osobnosti. To a ne jednotlivé ostudné výrazy či ostudné politické tahy je hlavní problém, který Zeman na zemi nakládá.

Zeman nezačal cupovat důstojnost úřadu se záměrem přiblížit se plebejcům. Začal to dělat, protože mohl. Od samého nástupu na Hrad začal s úřadem zacházet jako se získanou kořistí, kterou teď může využívat, jak chce.

V Česku je vždy přítomné napětí mezi plebejstvím a mezi těmi, kdo víc hledí na dekorum, a plebejství se vždy domáhá toho, co vidí jako své právoplatné místo v českém světě; lahodí mu, když vidí „pány“ občas nakopané do zadku. To není nové ani unikátní. Nová ani unikátní není bohužel ani postupující vulgarita veřejného života. A kdo si myslí, že je na ní něco specificky českého, není obeznámen s progresivní normalizací slova fuck v anglosaském světě. Nejde jen o normalizaci, ale o teatrálně směšný způsob potvrzení vlastní autenticity a odvahy, s jakým různé osobnosti či celebrity toto slovo na veřejnosti používají.

Ján Simkanič na margo Zemanovy spršky vulgarity napsal: „Ač to je pro někoho z Prahy nepředstavitelné, tito lidé (Zemanovi voliči) Zemana skutečně volili jako důstojného reprezentanta sebe sama, jako silnou, byť lidovější osobnost, která charismatem válcuje soupeře z druhé strany. Ovšem i tito lidé, zvláště staršího věku, kteří chovají úřad v úctě, jeho současné chování nemohou pochopit a musejí se k němu stavět odmítavě.“ Netroufám si sociologickou validitu toho tvrzení posoudit, faktem ovšem je, že Zeman dokázal před volbami své chování ukáznit a vytvářet státnický, velkorysý dojem. Podobně dokázal klamat tělem před svou první prezidentskou volbou i Klaus a je to měřítkem jejich politické dovednosti. Zeman ale nezačal cupovat důstojnost úřadu se záměrem přiblížit se plebejcům. Začal to dělat, protože mohl. Od samého nástupu na Hrad začal s úřadem zacházet jako se získanou kořistí, kterou teď může využívat, jak chce.

Týdeník Echo dnes poprvé i na stáncích. Jinak k stažení i digitálně a nově i pro iPhone. http://t.co/5b0tHdfiFV pic.twitter.com/h8DnIQmEi5

— Echo24.cz (@echo24cz) November 7, 2014

Odměny z repre fondu

Ve slušných demokraciích se prezident, a to i mocný, neceremoniální prezident, snaží přiměřeně dávat najevo, že vykonává moc v zájmu všech občanů – i těch, kdo ho nevolili. Nejenže je ze zákona jejich prezidentem, ale snaží se je i získat a přesvědčit. Není to stoprocentní a není to upřímné, ale je to konvence a pravidla spoutávající naše zájmy mají tu užitečnou vlastnost, že nás volky nevolky přimějí byť i neupřímně udělat skutečně část z toho, co předstíráme. Zeman navíc ve volbách zvítězil poměrem, který lze v kontextu demokratických volebních výsledků bezpochyby označit za přesvědčivý, ale 45,2 % hlasů pro jeho soupeře není vůbec tak málo, aby tyto lidi bylo možné ignorovat. Zeman na ně pamatoval jedinou větou: poděkoval jim, že k volbám šli. To je dost málo vzhledem k tomu, že Zeman by to stejně rád všem nařídil povinně. Vzápětí se jal na prvním místě, které bylo na ráně, ministerstvu zahraničí, realizovat svou představu prezidentství jako kořisti. Zařízl několik již dohodnutých a hostitelskou zemí schválených velvyslanců a nahradil je svými favority, na prvním místě Livií Klausovou, protože ho podporovala ve volbách. Takhle to je: občan neprojevuje ve volbách svou preferenci, nevyužívá své občanské právo. Prokazuje loajalitu s vidinou odměny, anebo ji odepře, za což přijde zasloužený trest. Předchozí prezidenti, premiéři a ministři zahraničí samozřejmě využívali při jmenování velvyslanců svou moc, ale nikdo z nich nedával tak bez obalu najevo, že se jedná o prostý nehmotný ekvivalent odměny z repre fondu. V tom mimochodem souzní s Babišovou naivně přiznávanou, striktně vzato mafiánskou představou, že lidé jsou a mají být na prodej. Společnosti to zřejmě nějakým způsobem vyhovuje.

Psychologové mají pro vlastnost lidí, kteří mj. nemírně holdují alkoholu a drogám, krásné slovo nezdrženlivost. Vystihuje přesně, že alkoholik není ochoten svou vášeň po omamné látce krotit, že není ochoten uspokojení slasti dobrovolně klást žádnou překážku.

Stejný osobní úhel zvolil Zeman při svých výhradách ke složení Sobotkova kabinetu. Vůči Zaorálkovi, protože je to přece jeden ze zrádců, a Dienstbierovi, protože proč by měl jmenovat ministrem někoho, kdo si dovolil proti němu kandidovat v prezidentských volbách? Ještě předtím ovšem bylo Rusnokovo interregnum, které taky nakonec dopadlo jako čistý výkon samolibosti. Jmenoval Rusnoka bez podpory sněmovny, protože mohl. Kdybychom chtěli Zemanovi přisuzovat nějaký seriózní politický projekt, v tomto případě využití mandátu z prvních přímých prezidentských voleb k přechýlení ústavního pořádku k prezidentskému systému, pak Zeman selhal tak jako ve všech svých dalších politických iniciativách. Z prezidentského systému nezůstalo nic kromě odměnění Rusnoka postem v ČNB.

Ještě dříve tomu předcházelo extempore s vrávoráním nad korunovačními klenoty. Psychologové mají pro vlastnost lidí, kteří mj. nemírně holdují alkoholu a drogám, krásné slovo nezdrženlivost. Vystihuje přesně, že alkoholik není ochoten svou vášeň po omamné látce krotit, že není ochoten uspokojení slasti dobrovolně klást žádnou překážku. Po skončených volbách nemá Zeman žádný dost silný důvod krotit své potřeby. Záleží mu jen na sobě. Ze stejného kadlubu je i epizoda se jmenováním profesorů. Osobní spor je legitimním důvodem k odmítnutí jmenování. A udělení státního vyznamenání svým podporovatelům. Protože úřad prezidenta je kořist určená k uspokojování osobních potřeb.

Chcete si článek dočíst celý? Zbytek rozsáhlého komentáře najdete v aktuálním vydání Týdeníku ECHO. 

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.